Každý z nás má v životě mnoho přání, tužeb a potřeb. Mnoho z nás je umí vyjádřit, nemá s tím problém. Existují však jedinci, kteří z mnoha rozličných důvodů neumějí svá přání, potřeby a tužby vyjádřit okolí. Nejčastějším problémem bývá přesvědčení, že své potřeby máme potlačovat a snažit se vždy vyhovět jiným. Tímto problémem často trpí lidé, kteří mají malé sebevědomí. Odborně tomu říkáme, že neumí být asertivní.
Co je asertivita
Asertivita je slovem, které je v dnešní době často skloňované. Je nutno podotknout, že mnohdy velmi nevhodně. Hodně lidí ji zaměňuje s agresivitou či manipulací. Být asertivní pro ně znamená porazit či „převálcovat“ druhého a prosadit si svou bez ohledu na druhého člověka. Asertivita je však něco jiného. Být asertivní znamená umět si stát za svým, ale současně respektovat práva druhého. Zakladatelem asertivity byl Američan Andrew Salter, který asertivitě učil dva typy osobností. Prvními byli vznětliví cholerici, kteří na každého hned „vyjeli“. Druhým typem byli nejistí, plaší jedinci, kteří potlačovali své potřeby ze strachu před druhými. Většina lidí je v určitých situacích agresivní a v určitých pasivní či submisivní, neumějí být někde mezi. Přesně tam se nachází asertivita. Asertivní člověk je více nad věcí, jde mu o spolupráci a dohodnutí se, nikoliv o pokoření druhého. Asertivní člověk bere vítr z plachet agresivním jedincům, neboť klidně reaguje na jejich výpady. Na druhou stranu ho obsah jejich výpadů zajímá, dává tedy agresivnímu jedinci najevo, že jej akceptuje, a tím přispívá k jeho uklidnění. Komunikaci s pasivním jedincem rovněž zklidňuje, neboť mu dává najevo respekt, a tím rovněž přispívá k uklidnění situace. Asertivita rozhodně není jedna, skládá se z řady asertivních dovedností. Jednou z nejdůležitějších, je umění říci ne!
Jak říct ne
Mnoho lidí má velký problém odmítnout druhého. Mají pocit, že by ztratili dobrý vztah, tedy ten druhý by se urazil a neměl je už rád. Proto raději každému vyhoví, udělají vše, jak se od nich žádá. Často však za tento submisivní postoj dost platí. Navenek se sice tváří, že se nic neděje, ale uvnitř je hlodá zloba, často na sebe samého. Tato zloba se může projevit v situacích, kdy jsou na někoho nečekaně, bezdůvodně rázní až tvrdí. Na začátek je dobré si uvědomit, že nikdo z nás není povinen vyhovět každému člověku, i pokud jde o naše nejbližší. Dobrý vztah tím rozhodně neztratíme. Naopak, druhý se často učí respektu k nám.
Pokud přejdeme k praktickým radám, jak se naučit říkat ne, tak na začátek je dobré říci, že bychom měli říci pouze „ne“, maximálně „ne, nechci“. Je velice důležité vyhýbat se odpovědi „ ne, nemohu“, která je manipulativní a svádí k otázce „proč?“. Všichni z nás máme právo nechtít, nemusíme se vymlouvat a vymýšlet složité obhajoby a zdůvodnění. Pokud však partner bude nadále trvat na důvodu, je nejlepší odpovědět: „ protože nechci“. Velmi důležité je neomlouvat se, omluva by v tomto případě působila jako druh manipulace, tedy určitého „uchlácholení“ druhého. Na druhou stranu je dobré mu vyjádřit trochu empatie, abychom částečně zmírnili určitý chlad, který z odmítnutí vznikne. Vyjádříme, že chápeme jeho nelibost k našemu rozhodnutí, ale takhle jsme se rozhodli.
Umění říci ne je dovedností jako každá jiná, i ona se musí rozvíjet. Podobně, jako když se učíte řídit auto, je celý proces ze začátku strašně těžký, musíte se soustředit, kterou páčkou pohnout, kde je brzda a plyn. Po čase se vám to však dostane do krve a jezdíte naprosto automaticky. Naučit se říkat ne je hrozně důležité, jednak pro získání většího respektu okolí, a rovněž, a to je ještě důležitější, pro získání vlastní sebeúcty.
