Jsem homosexuál, přesto nejsem o nic horší

Homosexual
Aktualizováno

Homosexualita je stará jako samo lidstvo. Provází jej již od starověku. Stačí si vzpomenout na období antického Řecka. Právě v tuto dobu byla homosexualita, zejména mezi muži, společensky velice tolerovanou. Ovšem ne vždy a všude lidem s homosexuální orientací tak „kvetla pšenka“. Již nejstarší zákoník v historii lidstva „Chamurapiho zákoník“ se na homosexualitu dívá jako na něco zlého, dokonce za ni jako trest ukládá kastraci. Později, se středověkem, přichází vliv křesťanské církve, která homosexualitu tvrdě trestá. Homosexuální chování bylo často řazeno jako podmnožina „ sodomie“ a za tento prohřešek proti tehdejším mravům byl například vězněn největší renesanční génius Leonardo da Vinci.

Dnes je situace mnohem lepší, nemůžeme však říci, že ideální. Existuje celá řada lidí, kteří svou homosexualitu tají nebo si ji nechtějí  připustit. Hovoříme zde o latentní homosexualitě. Jiní si ji uvědomí či připustí třeba až ve velice zralém věku. Může tedy nastat situace, že ve věku 45 let muž či žena opustí svého partnera, se kterým již má rodinu, s odůvodněním, že se zamiloval či zamilovala do osoby stejného pohlaví.

Rozvod

Je logické, že oba partneři a také jejich rodiny tuto situaci neprožívají hladce. Často jeden z partnerů vyhledá psychologickou pomoc. Na straně původního, heterosexuálního partnera, se často objevuje celá plejáda negativních emoci. Cítí se oklamán, zrazen, podveden, zklamán. Tyto skutečnosti neodvratně vedou k rozvodu. Je samozřejmé, že existují partneři, kteří mají natolik silnou morální integritu, že jsou schopni partnera pochopit. Rozvod či rozchod tedy může projít v klidu, bez nenávisti a zloby, ve vzájemné lidské úctě a slušnosti. Může nastat situace, že bývalí partneři zůstanou celoživotními přáteli.

Mohlo by vás zajímat:  I já chci být velkorysý!

Je potřeba zmínit, že odchod jednoho z partnerů ze vztahu či manželství není způsoben jen zjištěnou homosexualitou jednoho z partnerů. Tento problém se objevuje často u zralých mužů, zde hovoříme o „druhé míze“. Je to situace, kdy muž ve zralém věku, zjistí, že stáří se již neodvratně blíží, a má pocit, že si nic neužil. Rozhodne se tedy, že si chce ještě v životě užít s mladší partnerkou. Rozvede se a často založí novou rodinu, se svou novou, mladou princeznou.

Když partner nechce sex

Nabízí se otázka, zda lze nějak u partnera poznat, že je homosexuál? Sexuologové jsou v tomto ohledu velice zdrženliví. To, že partnerova sexuální aktivita není tak „ hvězdná“, může způsobovat celá řada faktorů. Únava, starosti, psychické problémy nebo jen prostý stereotyp, který často partnerství ubíjí.

Jako možný indikátor homosexuality nám nemohou posloužit ani sexuální praktiky, které partner preferuje. Čím dále, tím více partnerů preferuje sex nekoitálního typu. Třeba anální sex, který byl dlouho považován za typicky homosexuální záležitost.

Dle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) je homosexualita řazena jako odchylka. Homosexuálové tedy nejsou bráni jako lidé nemocní, ale jen jako lidé s odchylkou od normálu, určitá menšina. Postoje homosexuálů k sobě samotným se přeci jen trošku mění. Začínají být sebevědomější, méně svou orientaci skrývají. Je ovšem třeba podotknout, že je diametrální rozdíl mezi velkým a malým městem, a tím spíše mezi velkým městem a vesnicí.

Těžký život

Řada homosexuálních páru se stále potýká se značným studem. Mnoho z nich otevřeně hovoří o skutečnosti, že nikdy nepovedou normální partnerský život jako heterosexuální páry. Ale nejde jen to. Mnoho homosexuálů se doposud stydí či bojí říci o své orientaci ve svojí rodině. Jiní tak učinili a byli zato téměř celou rodinou ostrakizováni. Není to tak dávno, co se chtěl jistý známý herec zřeknout svého syna, když zjistil, že je homosexuál.

Mohlo by vás zajímat:  Předčasná ejakulace a vše o ní

Nabízí se otázka, co s tím dělat. Je jisté, že určitý posun k pozitivnu již začal. Stačí si vzpomenout festival Prague Pride. Také ve světě showbyznysu je již dost lidí, kteří svou orientaci veřejně přiznali. Jen namátkou: Aneta Langerová, Jitka Smutná, Robert Vano, Pavel Vítek a Janis Sidovský. Pravděpodobně nejlepší terapií pro společnost bude postupná osvěta, zvykání si a učení se žít ve vzájemné toleranci, úctě a pochopení.

Štítky:

Podobné články

od
Předchozí článek Další článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ohodnoťte tento článek
0 sdílení